Pohřeb

Rodiče často řeší otázku, zda se má jejich dítě zúčastnit pohřbu či nikoliv. Mnoho dětí nakonec zůstane doma, protože se je rodiče snaží uchránit před stresujícím zážitkem, případně se domnívají, že děti nechápou význam pohřbu a proto není důvod, aby byly jeho součástí. Děti si mohou v obou případech odnést jak pozitivní, tak negativní zkušenost. Někteří lidé si nesou trauma z dětství spojené s pohřbem až do dospělosti, ale stejně tak jsou lidé, kteří litují, že jim nebylo umožněno rozloučit se se zemřelým.

Neexistuje univerzální správné řešení této situace. Naopak je třeba citlivě zvážit všechny okolnosti s ohledem na dítě. Nejvíce se osvědčuje dát dítěti možnost podílet se na rozhodování o tom, zda na pohřeb půjde nebo zůstane doma a se zemřelým se rozloučí jiným způsobem.

V každém případě je dobré dítěti vysvětlit, co to pohřeb je, proč se ho rodina zúčastní a případně i důvod, proč dítě nepůjde spolu s nimi. Zároveň by mělo mít dítě vždy možnost rozloučení – místo pohřbu lze zvolit alternativní způsob. Nejdříve je však třeba se ujistit, že dítě rozumí výrazům jako „smrt“, „“mrtvý“ nebo „zemřel“, protože jinak by ho představa, že někdo bude pohřben nebo spálen, mohla vyděsit. Jak mluvit s dítětem o smrti popisuje další článek.

I účast velmi malých dětí a miminek může mít svůj význam. Později, až vyrostou a budou se detailněji zajímat o smrt blízkého, mohou mít dobrý pocit, že byly součástí důležité události. V případě, že se rozhodnete vzít s sebou na pohřeb malé dítě, domluvte se s někým (např. s kamarádkou), aby Vás na pohřeb doprovázel a v případě potřeby dítě pohlídal a zabavil.
Starší děti by měly mít možnost se samy rozhodnout, zda chtějí na pohřeb jít. Pokud je dítě obeznámeno s tím, jak pohřeb probíhá a co se přesně bude dít, může to pro něj znamenat zkušenost, která mu pomůže lépe se se ztrátou vyrovnat. Pokud existují vážné důvody, proč by dítě nemělo být na pohřbu přítomno, jeho rodina a blízcí by ho měli ujistit, že to není z jejich strany odmítnutí, nevšímavost či dokonce nějaký trest. Vždy by dítě mělo mít možnost rozloučení, ať už to bude formou pohřbu, jiného rituálu nebo třeba vzpomínkového setkání.

Podílení se dítěte na přípravě pohřbu mu dává nejen více příležitostí vyjádřit svoje pocity a myšlenky, ale cítit se užitečně a být součástí rodiny. Děti často bývají velmi hrdé na to, že můžou vybírat květiny na obřad, nakreslit obrázek nebo napsat vzkaz, který pak položí na rakev. Ukázat dítěti místo obřadu předem, mu může pomoci cítit se více v bezpečí a lépe ho tak na pohřeb připravit.

Některé děti, stejně jako dospělí, chtějí navštěvovat hrob zemřelého a chodí k němu pravidelně a často, jiné naopak na hřbitov chodit odmítají. Důvodů může být více – prostředí hřbitova je děsí nebo si hrob nespojují s člověkem, který jim byl blízký a dávají přednost vzpomínce pouze „v duchu“, zapálením svíčky u jeho fotky, kterou mají doma apod. Někdy je dobré spojit návštěvu hřbitova s procházkou nebo jinou aktivitou, aby jí dítě nevnímalo jako něco zvláštního nebo traumatizujícího. Každý člen rodiny může mít odlišné potřeby a ty je třeba respektovat a nenutit nikoho dělat, co mu není vlastní a příjemné.

Zde je krátký návrh, jakým způsobem je dítěti možné vysvětlit, co je to pohřeb a další podrobnosti.
Když někdo umře, máme pro takovou příležitost zvláštní obřad, kterému se říká pohřeb. Protože babička (nebo jiný blízký) zemřela, připravíme teď takový obřad pro ní. Děláme to, protože jsme jí měli rádi a chceme se s ní tímhle způsobem rozloučit. Babička bude mít pohřeb v (den a místo). Popřemýšlej, jestli by si chtěl jít na pohřeb s námi. Nemusíš se rozhodnout hned a i později můžeš změnit svůj názor. Můžeš se mě zeptat, na co chceš a já se ti budu snažit odpovědět. Pohřeb se bude konat nejprve uvnitř kostela (případně popište budovu krematorium nebo rozlučkovou místnost), kde bude babiččino tělo ležet v takové dřevěné schránce (můžete přidat podrobnější popis), které se říká rakev. Protože je už babička mrtvá, její tělo už nepracuje (nehýbe se) a babička už ho nepotřebuje. Na pohřbu budou znít různé písničky (můžete dítě poprosit o pomoc s výběrem) a taky tam budou různí lidé říkat něco o babičce – jaká byla, co měla ráda, kolik měla dětí. Pamatuješ si na nějakou hezkou příhodu s babičkou? Lidé na pohřbech jsou často hodně smutní a pláčou, někteří zase nepláčou vůbec. Ale na tom nezáleží, jestli pláčou nebo ne.

Pro tuto chvíli můžou být takové informace pro mnoho dětí dostatečné. S ohledem na průběh daného obřadu je vhodné připojit informace o celém jeho průběhu – zajetí rakve do pece v případě kremace, přechod ven na hřbitov a pohřbení rakve (včetně házení hlíny či květin), smuteční hostina apod. Některé děti se však mohou ptát na další detaily týkající se pohřbu a také na to, co se s tělem bude dít po pohřbu.

Na konci pohřbu přiklopí víko rakve a odnesou ji na hřbitov. Tam bude vykopaná velká jáma, které se říká hrob. Do ní opatrně spustí rakev a zahází jí hlínou. Pak se na ní položí věnce a květiny. My na to budeme s ostatními koukat a než rakev úplně zasypou hlínou, každý vhodíme k rakvi kytičku jako vzpomínku.

V případě kremace je třeba opatrně volit slova a zohlednit přitom věk dítěte. Slova spojená s ohněm mohou vzbudit pocit nebezpečí a strachu. Je možné zvolit přímou a nepřímou formu vysvětlení.

1. V krematoriu se z babiččina těla stane jemný prášek. Ten se potom dá do nádoby, které říkáme urna. Někteří lidé si pak takovou urnu nechají někde v domě nebo jí dají na hřbitov k pomníčku zemřelého člověka nebo můžou prach zakopat do země. To ale není potřeba rozhodnout hned teď. Později se na tom můžeme společně domluvit.

2. Na konci obřadu zajede rakev s mrtvým tělem za závěs do takové speciální pece, která je hodně velká a horká a tam se tělo spálí na prach. Ale to my neuvidíme. Prach pak dají do nádoby, které se říká urna. Někteří lidé si pak takovou urnu nechají někde v domě nebo jí dají na hřbitov k pomníčku zemřelého člověka nebo můžou prach zakopat do země. To ale není potřeba rozhodnout hned teď. Později se na tom můžeme společně domluvit.

Ať už se rozhodnete dítě na pohřeb vzít či nikoliv, snažte se mu vysvětlit a popsat veškeré dění kolem něj úměrně jeho věku. Více o tom, jak s dítětem mluvit o smrti najdete zde.

V každém případě by také dítě mělo mít možnost rozloučení. Kromě pohřbu existuje mnoho dalších možností. Můžete společně zasadit strom na zahradě nebo na jiném pěkném místě, které bude moci dítě i zbytek rodiny navštěvovat. Lze mnoha způsoby poslat zemřelému vzkaz, kterým se dítě rozloučí – přivázaný na balonku, napsaný na tzv. lampionu štěstí; hozením květiny do řeky nebo poslání lodičky po vodě, kterou dítě složí a pomalu; nakreslení obrázku nebo napsání vzkazu, který někdo z rodiny položí na rakev, pokud se dítě nezúčastní pohřbu; hezkým rozloučením může být setkání rodiny a blízkých, kde se bude na zemřelého vzpomínat nebo uspořádání výletu na místo, které měl rád. Dítě si může vymyslet svůj rituál – pokud je jeho realizace možná, podpořte ho v jeho uskutečnění.

Všechny tyto kroky mohou usnadnit dítěti vyrovnat se se smrtí a ztrátou blízkého člověka. Tato zkušenost ho může ovlivnit po zbytek života – zda v něm bude téma smrti vzbuzovat strach či úzkost a bude pro něj představovat tabu nebo ji bude umět do určité míry chápat jako součást života. Velmi také záleží na reakci rodičů a blízkých lidí ve chvílích, kdy dítě položí otázku, která je pro dospělé nepříjemná a citlivá nebo pronesou pro ně nevhodný komentář (např. se při pohřbu dědečka zeptají babičky, jestli a kdy umře). Prudká reakce typu „Mlč, tohle se přece neříká.“ nebo zvláštní chování dospělých (rodiče jsou smutní a před dítětem předstírají, že se nic neděje) může v dítěti vzbudit pocit odmítnutí, viny nebo pochopení smrti jako tabu, o kterém se nemluví.