Když dítěti zemře kamarád nebo partner

Smrt dítěte či mladého člověka je vždy tragédií. Zdá se nepřirozené, že by smrt měla být součástí jejich života nebo se jich měla přímo týkat. Přesto děti umírají, nehledě na to, zda jsou malá miminka, školáci nebo téměř dospělí lidé. Pro rodiče je ztráta dítěte tou největší v životě. Jeho smrt však většinou zasáhne každého, kdo dítě znal – rodinu, známé, kamarády, sousedy, spolužáky a učitele. Ztráta kamaráda je pro dítě v každém věku velkým šokem a bolestí.

Pro menší děti to může být první zkušenost se smrtí člověka, která je může v souvislosti s jejich vrstevníkem zasáhnout velmi hluboce a to i v případě, že zemřelé dítě neznaly osobně (spolužák z vedlejší třídy, dítě ze stejné ulice apod.) Takový zážitek v nich často otevírá mnoho otázek týkajících se nejen smrti. Děti může napadat, že když zemřel jejich kamarád, mohou i ony brzy zemřít. Mohou se zajímat, proč a jak kamarád zemřel (jak to, že dítě může zemřít), co je s člověkem po smrti, co se stane s jeho tělem apod. Způsob, jakým s dětmi mluvit o takové události a o smrti všeobecně, spolu s dalšími radami najdete zde.

Děti do určitého věku nechápou smrt jako konečný stav a tak mohou čekat, až se kamarád vrátí, probudí, uzdraví… Dospělí, ať už rodiče nebo učitelé, by měli k dítěti přistupovat citlivě a pomoci mu vyjasnit všechny otázky a zmatky, které v sobě má. Důležité je brát truchlení a prožívání ztráty kamaráda se vší vážností, ponechat dítěti čas na odžití této události a pomoci mu rozloučit se s kamarádem a vzpomínat na něj. Vzhledem k tomu, že děti tráví velkou část dne ve škole, je také vhodné kontaktovat vyučujícího a sdělit mu, s čím se dítě momentálně potýká a průběžně se u něj informovat, jak se dítě ve škole projevuje a zda učitel nepozoruje nějaké komplikace.

Pro dospívající a mladé lidi jsou vztahy s přáteli zásadní. Rodiče si často neuvědomují, jak úzký vztah jejich dítě s kamarády má a mnohdy ani dotyčné příliš dobře neznají. V případě, že dítě utrpí ztrátu přítele, si tak rodiče nemusí plně uvědomovat, jaký význam pro něj měl a jak hluboko ho ztráta zasáhla. V tomto věku už se mohou objevovat první lásky a vznikat partnerské vztahy, jejichž ztráta je obrovskou bolestí a zvratem v životě. Truchlící dítě může mít pocit, že mu nikdo nerozumí a nikomu nezáleží na tom, jakou bolest prožívá.

„Chovali se ke mně jako k děcku. Řekli mi, že to byla nehoda. Ale já jsem věděl, že to bylo něco víc. Proč neřekli ‚Byla to sebevražda.‘ a neřekli mi celou pravdu?“

„Když můj kamarád umřel, všechno kolem bylo jako dřív, nikdo nevěděl, čím procházím. Nikdo nechápal, co prožívám za bolest. Chtěl jsem na všechny zakřičet: ‚Copak si nikdo nevšiml, jak hrozně mi je? Klidně se bavíte a je vám úplně jedno, že mi právě umřel kamarád. ‘“

„Rodiče se chovali jako by je smrt mého přítele nezajímala. Nechápali, co pro mě znamenal. Nechtěli, abychom spolu chodili. My jsme se opravdu milovali. Možná kdyby si udělali čas ho poznat, bylo by to jinak. Asi to nikdy nepochopí.“

Mladí lidé si často myslí, že smrt se jich netýká a je výhradně záležitostí starých lidí. Setkání se smrtí svého vrstevníka otřese jejich dosavadním pohledem na svět a na život a nutí je přemýšlet nad svou vlastní smrtelností. V důsledku této zkušenosti může mít mladý člověk sklon k apatii, depresi nebo dokonce k sebevražedným myšlenkám. Proto je důležité, aby měl možnost promluvit si o svých pocitech a trápení s někým, komu věří, ať už je to dospělý nebo podobně starý kamarád.

Důvěra a upřímnost jsou velmi důležité. Dospívající (stejně jako malé dítě) musí mít pocit, že jeho okolí k němu přistupuje jako k rovnocennému partnerovi a bere jeho ztrátu vážně. Měly by mu být pravdivě a dostatečně vysvětleny všechny důležité okolnosti úmrtí jeho kamaráda a další důležité informace. Je vhodné nabídnout pomoc (i do budoucna, pokud ji momentálně odmítá), ale nevnucovat ji.