Jak mluvit s dětmi o smrti

Dítěti by měla být předkládána smrt taková jaká opravdu je. Znamená to, že výroky typu „smrt je dlouhá cesta“ nebo „dlouhý spánek“, můžou v dětech vyvolat zmatek a strach. Mohou mít potom pocit, že je blízká osoba opustila, protože například nebyly hodné nebo nedělaly vše tak, jak se od nich očekávalo. Pokud však dospělý dítěti vysvětlí, co smrt skutečně je, nezbude tolik prostoru pro zmatky a důvodů pro strach. Aby dospělý mohl mluvit o smrti správně a výstižně, musí se nejdříve sám vyrovnat alespoň s představou své smrti a pochopit smrt jako přirozenou součást života, nikoli jako tabuizované téma, o němž se nesmí mluvit. Nebojte se o smrti a umírání mluvit. Nebojte se s Vašimi obavami a starostmi svěřit, někomu, komu důvěřujete a víte, že Vás nezklame. Není, za co se stydět – bát a trápit se je lidské a my jsme jen lidé.

Na téma umírání a smrti by měli rodiče s dětmi komunikovat pravdivě už od útlého věku – samozřejmě vhodným jazykem a s využitím slov, které dítě zná. Takový rozhovor nemusí být plánovaný – příležitost se často naskytne například během procházky, kdy si dítě všimne mrtvého brouka nebo jiného uhynulého zvířete. Rodič by v té chvíli měl zachovat klid a snažit se jasně odpovídat na otázky dítěte. Není třeba mu hned říkat všechny informace, které máme. Dítěti bude pro danou chvíli možná stačit jen úplně stručná a jednoduchá odpověď. Pokud bude chtít vědět víc, jistě se zeptá – možná hned, možná za pár dní či při podobné situaci.

Rozhodně není vhodné dětem říkat, že zesnulý někam odjel, odešel, je na daleké cestě apod. Dětské chápání je přímočaré a takové sdělení by si vyložilo doslova a čekalo, až se milovaný člověk vrátí. Stejně tak by se nemělo o mrtvém říkat, že usnul. To je velmi zavádějící výraz. Dítě čeká, že se mrtvý probudí a mohlo by se bát chodit i do postele.

Obecně se pak dá říci, že děti do dvou let děti smrt vnímají podobně jako běžnou momentální nepřítomnost blízké osoby. Jako dlouhou, ale stále jen dočasnou odluku, kterou však lze zvrátit, chápou odchod ze života dvou až pětiletí. Už tříleté děti však z reakcí okolí vnímají, že se děje něco vážného a smutného. Všeobecně malé děti smrt nevnímají jako konečnou, definitivní a nevratnou. Podrobnější informace na toto téma naleznete v článku Děti a zármutek.

Každý rodič by měl být připravený na skutečnost, že děti se ptají na to, co je zajímá. Čistě, bez příkras a různých eufemismů, zato však upřímně. Může se tak stát, že se Vás dítě zeptá, jak to vypadá v rakvi, jestli není nebožtíkovi v zemi zima a smutno nebo co se s ním stane po smrti. Tyto otázky Vás přirozeně mohou vyvést z míry, ale neměli byste vyhýbat pravdivé odpovědi a dětem něco tajit. Jedním ze způsobů, jak dítě citlivě konfrontovat s konečností lidského života jsou pohádky. Základní funkcí lidové slovesnosti bylo citlivě dětem vysvětlit právě takové věci jako je láska, spravedlnost nebo smrt. Pomocí pohádek si může dítě zafixovat, že život je konečný. O něco méně příjemné řešení představuje situace, kdy dítěti například zemře zvířátko. Takto bolestivá událost bývá často prvním osobním setkáním se smrtí a nebývalým spouštěčem otázek. Když se vás dítě například zeptá „A umřu i já?,” nezní správná odpověď „Co blázníš, vždyť jsi malý,” ale například „Umře každý, ale ty až za hodně dlouhou dobu.”

Otázkou, zda má dítě chodit na pohřby, se zabývala celá řada odborníků po dlouhou dobu. To, že dítě není na pohřbu, ho však opět neochrání od konfrontace smrti. Naopak, pohřeb je událost, při které se může se zemřelým rozloučit a takto se se smutnou událostí lépe vyrovnat. Ať už se rozhodnete dítě na pohřeb vzít či nikoliv, měli byste mu vysvětlit, co to pohřeb je, proč se vůbec dělá a uvést jasné důvody, proč se ho dítě nezúčastní. Více informací najdete v článku Pohřeb.

Rodiče si při rozhovorech s dětmi týkajících se umírání, smrti a truchlení mohou vzít na pomoc knihu.

  • Kniha Když dinosaurům někdo umře určena pro děti od tří let výše, poutavě vysvětluje různé formy odchodu ze života obrázkovou formou.
  • Starším čtenářům od sedmi let je určen příběh Myši patří do nebe Ivy Procházkové, oceněný titulem Magnesia Litera, děti devítileté zase mohou sáhnout po starším románu Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce.

Mnoho dalších titulů s touto tématikou můžete najít zde.