Zármutek a truchlení

Zármutek je přirozenou reakcí člověka na ztrátu milované osoby a nejčastěji souvisí se situacemi, kdy nám zemře někdo blízký. Zármutek je to něco víc než jen smutek. Kromě smutku totiž můžeme zažívat také pocity viny, znechucení, opuštění, zmatku, bezmoci či hněvu. Zármutek je pocit velmi intenzivní a dlouhotrvající. Pramení z uvědomování si rozporu mezi světem, jaký je, a světem, jaký by měl být. V situacích, kdy jsme odloučeni od milované osoby, prožíváme strach, toužíme se s ní znovu setkat a veškeré naše myšlenky směřují ke znovunalezení postrádaného člověka. V případě smrti jsou však všechny tyto snahy marné a naše úsilí zbytečné, protože dotyčný člověk je nenávratně pryč. V momentě, kdy si toto uvědomíme, začíná dlouhé a náročné období plné nejrůznějších pocitů a hledání způsobu, jak jít dál. Ačkoli rozum ví, že je zcela zbytečné hledat zesnulou osobu, srdce to stejně dělá. Můžeme mít dokonce silný pocit, že ji vidíme nebo slyšíme a tyto dojmy znovu otevírají naše bolavé rány. Člověk zasažený smrtí blízkého proto dochází ke kompromisu mezi tím, co by si přál a co je možné, a vzpomíná na milovanou osobu, navštěvuje místa, se kterými ji má spojenou, v touze udržet si s ní nějaký kontakt.

Charakteristické projevy zármutku:

  • pocity smutku, bezmoci, strachu a obav, viny, vzteku …
  • únava, ospalost / problémy se spánkem, nechuť k jídlu, bolesti hlavy, nevolnost…
  • problémy se soustředěním, vyhýbání se kontaktu s lidmi, ztráta zájmu o oblíbené věci a činnosti…

Prožívání zármutku je součástí procesu vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka, který nazýváme truchlení. Truchlení po blízké osobě, stejně jako zármutek, je zcela normální reakcí na její ztrátu. Každý si tímto procesem musí projít – nelze ho potlačit, ani přeskočit. Truchlení si musí prostě každý odžít, což je velmi individuální záležitost. Někdo může truchlit tři měsíce, jeden rok a někdy i déle.

Obvykle se uvádí, že truchlení trvá asi jeden rok od uplynutí smrti blízkého. Během tohoto roku pozůstalý prožívá všechny svátky, narozeniny, Vánoce a další významné události poprvé bez zemřelého člověka.

V období truchlení a prožívání zármutku máme právo projevovat naše pocity a emoce, tak jak sami uznáme za vhodné. Každý je jiný a každý projevuje svůj zármutek jinak. Ať je to pláč, mlčení, samota nebo naopak vyhledávání společnosti, práce, sport, umělecká a výtvarná činnost nebo jen vzpomínání na milovanou osobu a navštěvování míst, kde nám s ní bylo dobře. Nikde není napsáno, jak dlouho můžeme truchlit a po jaké době se zcela navrátíme do běžného života. Velmi záleží na naší povaze, věku, našem vztahu k zesnulému, na způsobu a okolnostem jeho smrti, vztazích, které panují v naší rodině a okolí apod. Je rozdíl, přijdeme-li o rodiče, sourozence, kamaráda nebo partnera.

Postupně se náš zármutek mění a jeho intenzita slábne. Truchlení je náročná citová práce. Je to boj s pocitem viny, že jsme toho mohli vykonat více, a se zlostí, že jsme zůstali sami. Znamená to, že získáme schopnosti oprostit se od některých citů spojených se zemřelým člověkem, rozloučíme se s ním a snažíme se svou lásku a pozornost věnovat živým lidem. Uchopíme zpřetrhaná vlákna svého života, pokusíme se z nich utkat nový vzor a začít znovu žít svůj život.

Ani po uplynutí jednoho roku od úmrtí milované osoby nemusí být procesu truchlení ukončený. Mohou být období v životě člověka, kdy se jeho zármutek vrátí, i když třeba v menší intenzitě. Konec truchlení neznamená, že se nám po zesnulém někdy nebude stýskat a jeho ztráta nás nebude bolet. Budeme ale schopní více vzpomínat na veselé a příjemné chvíle a být ve svém životě znovu šťastní.